O propojení svých linií s hudbou snil Zdeněk Sýkora už v sedmdesátých letech. Vzniklo také několik obrazů s hudebními názvy (například Hiršalovo trio nebo dva kvintety), ve stejné době učinil jeden neúspěšný pokus tuto svou vizi realizovat ve spolupráci s lounským sbormistrem. Když jsme pak na začátku osmdesátých let začali pracovat spolu, často jsme o takovém projektu mluvili. A asi to není náhoda, že jeden z prvních obrazů, na jehož vzniku jsem se mohla aktivně podílet, se jmenoval Valčík. Jeho tématem byl pohyb linie ve tříčtvrtečním taktu. V plánu byly ještě další pokusy, jak linie „zhudebnit“, ale v té době jsme měli tolik nápadů a představ o dalším vývoji linií obecně, že na uskutečnění této myšlenky nedošlo.

Impulsem k zamyšlení a zároveň výzvou pokračovat ve výzkumu linií právě tímto směrem, tedy ve spojení s hudbou, byla nečekaná nabídka Jiřího Zahrádky, abych se zúčastnila jím pořádaných Druhotvarů. Měla jsem celý rok na přemýšlení. Ve stejném čase se nad vztahem Sýkorových linií a hudby zamyslel i mladý skladatel Petr Bakla ve svém zasvěceném článku pro hudební časopis His Voice. Jeho Přemýšlení o Sýkorovi bylo pro mě další výzvou. Autor v textu rozebírá důvody, proč nelze hudbu sýkorovskými liniemi zapisovat přímo (zejména tomu brání rozdílné fyzikální vlastnosti obou médií – hudba probíhá v prostoru a v čase).

Zvolila jsem jiný postup: neskládala jsem hudbu podle linií, ani jsem se nesnažila konkrétní skladbu liniemi přesně zapsat. Pokusila jsem se do našich linií částečně zakódovat krátkou melodii. Konkrétní hudební partitura pouze ovlivnila zadání partitury výtvarné (obrazu).

Vycházela jsem z notového zápisu milostného duetu Málinky a Mazala Daleko není do rána z Janáčkovy opery Výlety páně Broučkovy. Několik měsíců jsem operu celé dny poslouchala a dychtivě vždy očekávala konec prvního dějství, kde tato krásná melodie zazní (její náznaky zaslechneme už v předehře a potom ještě několikrát, jako by Janáček svou hudbou sliboval, respektive avizoval, co přijde). Ženský a mužský hlas spolu zpívají stejnou melodii, je to opravdu jen pár tónů (několik taktů) a o něco více slov (celá árie zní: Daleko není do rána, jsme sami dva – já a láska má). Pokusila jsem se o propojení naší – sýkorovské – partitury s Janáčkovou. Ta se konkrétně promítla do počtu linií, do jejich směrů a do délek tečen. Jednotlivé noty lze totiž snadno převést na náhodné směry (z 360 možných), a to pro každý hlas zvlášť, protože jinak by obě linie měly stejný průběh. Zachovány byly také délky tónů, byly převedeny na délky jednotlivých kroků. Dá se tedy říci, že tyto parametry jsou náhodné janáčkovsky, zatímco ostatní parametry linií (začátky x/y na hraně plátna, šířky ze sedmi možných a barvy z naší škály) jsou náhodné sýkorovsky. Linie nejsou záznamem hudby, Janáčkův notový zápis sloužil pouze při zadávání několika parametrů pro systém linií. Výsledný obraz je tedy jakousi šifrou: pro mě jako autora naprosto jasnou a čitelnou (když vidím obraz, slyším melodii), pro nezasvěcené může zůstat navždy tajemstvím. Ostatně svým způsobem je tomu tak u všech liniových obrazů, a neubírá to myslím nic na jejich vizuálním vyznění.

Lenka Sýkorová, 2015