V roce 1963 byla podle návrhu Zdeňka Sýkory vyzdobena protipožární opona lounského divadla. Oponu, která se ztratila při rekonstrukci divadla, nyní připomíná velkoformátová fotografie zavěšená ve foyeru. 

Text v ktalogu:

dyž se v letech 2001–2003 rekonstruovalo městské divadlo v Lounech, vzala zasvé plechová protipožární opona z roku 1963. Jejím autorem byl Zdeněk Sýkora, který je dnes považován nejen za jednu z nejvýraznějších osobností českého výtvarného umění, ale stal se také významným představitelem současného umění ve světovém kontextu. Na realizaci opony se také podílel jeho přítel malíř Vladislav Mirvald, který svým významem, stejně jako Zdeněk Sýkora, přesáhl hranice své vlasti. Opona měla úctyhodné rozměry – 7,8 x 5,8 metru –, které snad vylučují krádež ze sběratelských důvodů. Šlo patrně o neznalost a lhostejnost; opona takřka jistě skončila ve starém železe.

Jestliže se 60. léta občas nazývají zlatou dobou české kultury, o Lounech to platí dvojnásob. Spiritus agens kulturního dění ve městě byl estetik Josef Hlaváček, zaměstnaný v tzv. osvětovém domě. Byl u všech důležitých počinů: založení klubu přátel umění, filmového klubu a lidové univerzity. Pověstnými se ale Louny staly hlavně v oblasti výtvarného umění. Žili a tvořili zde tři umělci, jejichž jména jsou dnes v dějinách českého malířství pojmy: Kamil Linhart, Vladislav Mirvald a Zdeněk Sýkora.

Významnou kulturní institucí ve městě bylo divadlo, otevřené v roce 1950. Pořádala se zde zájezdová představení, koncerty klasické hudby a vystupovali zde místní ochotníci sdružení ve spolku Tyl. V roce 1962 bylo rozhodnuto vyzdobit protipožární železnou oponu. O okolnostech zadání a vzniku této zakázky nejsou bohužel k dispozici žádné záznamy. Písemnosti Fučíkova divadla z 60. let se nedochovaly, v zápisech městské rady není o oponě ani slovo. Jisté je jen, že výzdoba opony byla zadána Zdeňku Sýkorovi. Rozměry malované plochy byly obrovské a práce na oponě se musely stihnout do určitého termínu, Sýkora proto požádal o pomoc svého dlouholetého přítele Vladislava Mirvalda. Ten byl s divadlem úzce spjatý. Již v 50. letech pro ně navrhoval plakáty a pro některé hry dekorace a scénografická řešení.             

Výzdobu opony lze datovat na přelom let 1962 a 1963. V době, kdy na ní umělci pracovali, se zřejmě v divadle hrát nemohlo. Opona tedy musela vzniknout v intervalu mezi 28. prosincem a 12. lednem, což jsou data posledního představení v roce 1962 a prvního v roce následujícím. Dokončení práce do 15. ledna 1963 potvrzuje i skutečnost, že Sýkora s Mirvaldem jsou vyfotografováni při malbě opony na titulní straně únorového čísla lounského kulturního měsíčníku. Uvnitř je pak lakonická zpráva, že dílo je hotové. Uzávěrka měsíčníku totiž bývala zpravidla právě v polovině předchozího měsíce.

Zdeněk Sýkora vytvořil v lounské oponě monumentální dílo, komponované již v duchu geometrické abstrakce, která se postupem doby stala jemu a poté i Vladislavu Mirvaldovi hlavním způsobem vyjádření. Opona se skládala ze šesti ocelových plátů, které se po třech od prostředku roztahovaly na opačné strany jeviště. Protože se při tom jednotlivé sekce vzájemně překrývaly, vytvářela opona – podle stupně zatažení – několik kompozičních variací. Pavel Kappel v katalogu k Sýkorově retrospektivě v Městské knihovně v Praze v roce 2010 popsal oponu následovně: „Jde o kompozici velmi komplexního rozvrhu, která již předjímá strukturální pojetí plochy. Formát je rozdělen pravidelným rastrem, jehož segmenty jsou vyplňovány černou a bílou barvou. Výsledná podoba vznikla intuitivně, jde o vzájemné vyvažování jednotlivých ploch ve smyslu pozitiv – negativ. Racionálně založený obrazový prostor a princip opakování ale jistě inspiroval k úvahám o logičtějším přístupu k celkové skladbě obrazu.“

Podoba opony nabízela možnost využít ji jako autonomní scénografický prvek. Ve své mirvaldovské monografii připomíná Tomáš Pospiszyl inscenaci Čapkovy hry Věc Makropulos z roku 1965. Scénu navrhoval Vladislav Mirvald, který ponechal oponu pootevřenou a nechal ji tak korespondovat s kosodélníky tvořícími výtvarnou dominantu jeviště. Nelze vyloučit, že opona byla tímto způsobem využita víckrát.

Již krátce po zničení opony se začaly objevovat myšlenky na její obnovení. Vzhledem k technickým podmínkám rekonstruovaného divadla ji už ale nelze znovu vytvořit tak, aby se stala funkčním prvkem scény. Jako připomenutí této unikátní realizace však nechalo divadlo vytisknout fotografii opony o rozměrech 306 x 430 cm, která bude zavěšena v jeho foyeru. Paradoxně tak bude na očích návštěvníkům víc než originál, ačkoliv ten byl součástí divadla čtyřicet let, tedy po většinu jeho existence.

PhDr. Bohumír Roedl, 2011