Zdeněk Sýkora se po svých malířských začátcích, které se odvíjely v duchu surrealistické a postkubistické inspirace, obrátil koncem čtyřicátých let ke studiu přírody. Následujících deset let pro něj byla krajina hlavním tématem a inspirativním přirozeným prostředím, v němž mohl ověřovat své teoretické znalosti malířského tvarosloví, především francouzské provenience - barbizonské školy a posléze postimpresionistů. Motivy nacházel jak v Lounech, tak ponejvíce ve volné přírodě, v bezprostředním i vzdálenějším okolí rodného města. Střídmé kompozice polí, luk a částí lesa střídaly průhledy alejemi a pohledy na řeku Ohři, někdy se vzdáleným panoramatem Českého středohoří. Výběr námětů prozrazuje nejen bezprostřední okouzlení ve smyslu vizuálního zážitku, ale i vnímání a pochopení krajiny v jejích nadčasových hodnotách. Snad také proto umělec opustil poměrně záhy impresionistické výrazivo a vývoj jeho malířských prostředků směřoval k neiluzivní, barevněplošné skladbě. V této fázi se pro něj rozhodující stalo setkání s kolekcí děl Henriho Matisse v Ermitáži v roce 1959. Matissova postupná lapidarizace formy sériovým opakováním motivu, spolu s osvobozením barvy i linie od závislosti na skutečnosti, to vše jej uchvátilo a přesvědčilo o správnosti vlastní aktuální cesty. Rozpracované i nové obrazy už Sýkora maloval pod dojmem tohoto zážitku a rozsáhlý cyklus Zahrad, který v té době vznikal, znamenal definitivní přechod od zobrazování předmětného světa k vytváření jeho abstraktního ekvivalentu. V průběhu necelých tří let se původní organické formy prvních zahrad z roku 1959 postupně a přirozeně geometrizovaly až k poslednímu obrazu tohoto volného cyklu - Zahrada / Kompozice, 1961, který je už jednoznačným přechodem ke geometrické abstrakci. Ačkoli se poté věnoval především abstraktní tvorbě, před krajinný motiv se často vracel. Nejen jako pedagog s univerzitními posluchači, ale i sám či s malířským kroužkem v Lounech, který od začátku šedesátých let vedl. Dále tak převažovala oblíbená témata z okolí Loun, Ohře, Cítolibsko a Středohoří, příležitostně však tvořil i na krajinářských kurzech se studenty, především na Třeboňsku a na Moldavě v Krušných horách, občas maloval i náměty z pobřeží Baltu. Výstava se zaměřuje na tři prvně zmíněné malířské okruhy, nejen vzhledem k nejpočetnějšímu zastoupení děl, ale též z důvodu motivické kontinuity s tvorbou padesátých let. V druhé polovině osmdesátých let frekvence Sýkorových malířských výprav za reálným motivem do přírody slábne a začátkem poslední dekády minulého století jeho krajinářská tvorba ustala úplně. Krajinomalba Zdeňka Sýkory, paralelní s jeho abstraktní tvorbou, nebyla od šedesátých let prakticky reflektována, případně byla zmiňována jen okrajově, či dokonce negativně jako určitý anachronismus, kterého se jinak progresivní umělec nedokázal vzdát. Malířovy výpravy do přírody byly v lepším případě chápány pouze jako praktická součást jeho pedagogického působení. V této souvislosti je příznačné, že první Sýkorova samostatná výstava v Alšově síni v Praze v roce 1952 byla zároveň poslední s výhradně touto tematikou. Snahou organizátorů výstavy je proto vyzdvihnout Sýkorovu krajinomalbu jako pozoruhodný fenomén, integrální součást tvůrčí osobnosti, a nenásilně ji tak vřadit do kontextu umělcova vývoje.

Jan Samec, 2011