události

Sýkorovy Počedělice 2023
Počedělice , 15. 7. 2023

Záznam proslovu Mahuleny Nešlehové ze vzpomínkového setkání
Sýkorovy Počedělice, 15. 7. 2023


STŘÍPKY VZPOMÍNEK

 Zdeňka Sýkoru jsem poznala na podzim roku 1962 na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity, kde působil jako asistent malíře Martina Salcmana. Začala jsem zde studovat výtvarnou výchovu, která byla otevřena pouze s ruštinou, a to v naději, že se doba snad změní, přestanou platit kádrovací mašinérie a budu moci přestoupit jinam. Obdobně smýšlela řada mých spolužáků, kteří se nedostali na Akademii výtvarných umění a na jiné, jimi požadované vysoké školy, a pedagogickou fakultu brali jako přestupní stanici. Ale nakonec si nás všechny katedra výtvarné výchovy a její pedagogický sbor podmanily. Panovala zde velice příjemná atmosféra, ale nejen to, katedra měla skvělou, výborně vedenou a obsáhlou odbornou knihovnu, jež se brzy stala jakýmsi „srdcem“ katedry – místem setkávání a různě zaměřených debat.

Kromě čtyřicátníka Zdeňka Sýkory, který byl mezi pedagogy nejmladší, a profesora Salcmana zde působil profesor Miroslav Míčko, který nás seznamoval s dějinami moderního umění, dále profesor Jaromír Uždil, jehož specializací jako malíře a estetika byl dětský výtvarný projev a také teorie barev. Na katedru docházel laskavý profesor Karel Lidický, v jehož ateliéru jsme se věnovali modelování, a když nebyl přítomen, zastupoval jej jeho asistent Rudolf Semrád; do grafického umění nás tehdy zasvěcoval velice skromný asistent František Zedníček.

Katedra sídlila v posledním patře, které tvořilo, pokud mne paměť neklame, zalomené „u“, v jehož středu se nacházela zmíněná knihovna; na začátku chodby byly nevelké posluchárny na teorii a dějiny umění a na její protilehlé straně se nacházely ateliéry malby, plastiky a pracovny pedagogů. Pracovna Zdeňka Sýkory byla v čele této chodby, hned vedle ateliéru malby. Po zadání úkolu a výzvě ke klidu se vždy rychle odebíral do svého hájemství; plně soustředěný na vlastní práci zde tehdy promýšlel své první geometrické struktury. Nebylo proto divu, že totéž požadoval i od nás, kteří jsme pracovali ve vedlejší místnosti. Rozčiloval ho jakýkoliv neklid; ctil pořádek, řád a klid na práci.

Živě si vzpomínám na jednu příhodu z prvního ročníku studia. Zřejmě jsme se při zadaném úkolu hlasitě bavili nebo o něčem hlučně diskutovali a smáli se. Nejspíše stěna, která oddělovala jeho pracovnu od ateliéru malby, nebyla náležitě silná, a tak se stalo, že do krajnosti rozčilený Sýkora vrazil do ateliéru, dveře se rozlétly, obratem zrušil zadaný úkol, vzal několik dřevěných židlí, hodil je pelmel na hromadu a s rázným, jadrně zakončeným příkazem: „Tak a teď kreslete...“ s prásknutím dveří odešel. Nastalo hrobové ticho – úkol byl velice těžký. Mořili jsme se s odměřováním zborcených ploch, směrů opěradel a propletenců trčících noh a tiše reptali; věděli jsme, že se ve vedlejší místnosti zabývá geometrickými elementy, které rozmisťuje po ploše dle jejich možné stavebnosti, že užívá pravítko, řídí se výpočty, zatímco nás mučí tak nesnadným úkolem. Neuvědomovali jsme si však, že se stáváme svědky vzniku jeho prvního ikonického obrazu Šedá struktura. Nebylo proto divu, že k přemýšlení a k realizaci díla vyžadoval naprostý klid.

Jako pedagog byl Zdeněk Sýkora přísný, odtažitý a moc toho nikdy nenamluvil – už svým vzezřením budil respekt. Přísnost z něho doslova čišela, a to i na malovacích zájezdech. Na plenéry jsme jezdili někdy na jaře do jižních Čech – pravděpodobně do Třeboně. Se štaflemi, napnutými papíry a temperovými barvami jsme se pokoušeli vystihnout škálu nejrůznějších odstínů svěžích zelení polí, luk, keřů a vzdálených lesů. Zdeněk nás vedl k syntéze viděného, k umění vidět, vstoupit do krajiny nebo lépe: být v krajině – vtisknout se do ní, ne se jen dívat, ale být uvnitř, pochopit obraz krajiny; hloubku krajinného záběru vyjádřit vlastnostmi barev – nezabývat se jednotlivostmi a podřadnostmi. Všechny tyto cenné rady pramenily z jeho vztahu ke krajině, která byla pro něho „srdeční záležitostí“, jak ostatně stvrzují obrazy z cyklu Zahrad a malby lounské krajiny, zejména z okolí Ohře.

Za Zdeňkovo vedení k podstatnému – dokázat je nazřít – jsem mu dosud vděčná. Otevřel mi tím cestu k umění Bohumila Kubišty, jemuž jsem se začala intenzivně věnovat v posledním ročníku dějin umění na Filozofické fakultě. Ani v nejmenším jsem ale netušila, že Kubištův tvůrčí přístup – předně jeho smysl pro kompozici, vnitřní řád obrazu a pro světelnou, tvarovou a barevnou architektoniku – byly pro Zdeňka Sýkoru alfou a omegou malířského projevu, že hluboce ctil a obdivoval Kubištovu tvorbu.

A bylo to právě Kubištovo umění, které nás po téměř dvaceti letech svedlo opět dohromady. Stalo se tak poté, co mi v Odeonu vyšla umělcova monografie a kdy jsem z podnětu někdejšího ředitele Galerie Benedikta Rejta v Lounech, doktora Jana Sekery, uspořádala na podzim roku 1985 v lounské síni Luna Kubištovu výstavu. S instalací mi tehdy pomáhal můj muž, malíř Pavel Nešleha. Zdeněk Sýkora se přišel se svou mladou ženou Lenkou na výběr Kubištových děl a na jejich instalování před zahájením podívat. Potěšilo ho i setkání s Pavlem, s nímž se znal z předchozích let. Manželství mu zřejmě prospívalo, už nebyl tak nepřístupný; svazkem s laskavou a usměvavou Lenkou nabýval na vlídnosti.

Kubištova nevelká lounská výstava, která Zdeňka zřejmě potěšila, také otevřela moji druhou etapu kontaktu se Zdeňkem Sýkorou a náš předchozí vztah učitele a žáka se proměnil ve vzájemné přátelství. Ale po pravdě řečeno, pocitu žáka a respektu k tehdy již mezinárodně známému tvůrci, jsem se nikdy nezbavila. Nevím, kde jsem vzala odvahu o Zdeňkově umění také psát. Obdivovala jsem jeho liniové obrazy. Zdeněk mně sice dal důvěru, ale spolupráce nebyla snadná, byl přísným korektorem; nesnášel poetickou mluvu, myšlenky musely být jasně a věcně formulované, žádná vatovitá rozměklost.

Rovněž Pavel, byť byl zaměřený na odlišnou uměleckou notu, se brzy stal Zdeňkovým kamarádem a obdivovatelem jeho abstraktního umění. Rádi jsme do Loun a do Hilbertovy ulice za Sýkorovými zajížděli a těšili se na nové, stále pozoruhodnější Zdeňkovy liniové obrazy, jimiž se dotýkal samotného tvůrčího „kódu“ přírody a naší existence.

Mahulena Nešlehová


SLAVNOSTNÍ ODPOLEDNE bude zahájeno 15. července 2023 v 15 hodin u pamětního panelu na břehu řeky Ohře v Počedělicích. Již jedenácté setkání přátel Zdeňka Sýkory tradičně začne vzpomínkou jednoho z nich.


DOPROVODNÝ PROGRAM
V rámci doprovodného programu Sýkorových Počedělic 2023 Vás srdečně zveme na tyto akce:

Výstava ve výstavě: 50 let od vzniku prvních linií Zdeňka Sýkory (11. – 30. 7. 2023)
Galerie Benedikta Rejta v Lounech
v rámci výstavního projektu Krása je! (28. 4. – 29. 10. 2023)
GBR se připojuje k akcím uspořádaným k tomuto výročí Galerií hlavního města Prahy a Galerií Středočeského kraje. Vystavením liniových obrazů v prostorách galerie bychom rádi připomněli tento zásadní mezník pro Sýkorovu tvorbu a historický moment pro české umění.První linie (olej na plátně, 150 × 150 cm) dokončil Zdeněk Sýkora v červenci roku 1973, tedy právě před padesáti lety. O několik roků později bylo dílo zakoupeno do sbírek GBR, ale české publikum dlouhá léta nemělo možnost ho spatřit, poprvé až na Sýkorově retrospektivní výstavě v Domě umění v Brně roku 1988,tedy po jeho osmnáctileté výstavní odmlce. Od devadesátých let byl tento obraz vystavován poměrně často, neboť reprezentuje první autorův pokus o nalezení nového systému, tedy přechod od struktur, jejichž principem jsou definovaná pravidla pro kombinování prvků, k liniím, které jsou založeny na náhodnosti. Na fotografii Hany Hamplové z roku 1975 je Zdeněk Sýkora ve svém lounském ateliéru nad rozpracovanými Liniemi č. 2 – 81 linií (shodou okolností se také nalézají ve sbírce GBR). Je obklopen několika obrazy z období struktur, takzvanými makrostrukturami, ale již zde převažují nové obrazy s liniemi.První linie visí na zdi za jeho zády.

Komentovaná prohlídka výstavy Tomáše Plesla Oko krajiny (7. 6. – 30. 7. 2023)
středa 12. července v 18 hodin v Galerii města Loun
Výstavou, jejímž kurátorem je Vladimír Drápal, provede sám autor Tomáš Plesl, jeden z účastníků sympozia Malování v Počedělicích. Představí své pojetí krajiny.

Krajinou Zdeňka Sýkory (pouze 13. 7. 2023)
čtvrtek 13. července v 17 hodin v Galerii Benedikta Rejta v Lounech
Jednodenní výstava umělců sympozia Malování v Počedělicích, které se koná již deset let. Všichni autoři představí svá díla formou komentované prohlídky, dozvíte se tedy více o umělcích, jejich vztahu ke krajině a Zdeňku Sýkorovi, ale také o sympoziu. Při této příležitosti byl vydán katalog.
Za velkorysou podporu tohoto projektu děkujeme dlouholetému příteli, německému sběrateli Dr. R. G. Winklerovi. 




Sýkorovy Počedělice 2023

Počedělice, 15. 7. 2023 v 15 hodin