Začátek šedesátých let je pro další směřování tvorby Zdeňka Sýkory (1920) rozhodující. Končí desetileté období krajinomalby, jehož vyvrcholením je cyklus Zahrady (1958-1960). Poté jeho obrazy postupně ztrácejí závislost na zobrazované skutečnosti a stávají se svébytnými abstraktními kompozicemi (1960-1962), jejichž tématem je „pouze“ hledání vztahů mezi tvary a barvami. Zprvu kruhové formy těchto kompozic, jako pozůstatky organických tvarů odvozených z přírody, se postupně geometrizují, na obrazech se objevují čtverce, trojúhelníky, mnohoúhelníky. Opakovaným upravováním a upřesňováním barevných a tvarových vztahů pomocí malířské špachtle vznikají pastózní nánosy. Barevnost obrazů se ale brzy proměňuje – od fauvistického ladění přes hnědé tóny hlinky až k redukci na barvy neutrální: černou, bílou a šedou, které bývají doplněny barvami čistými, například červenou nebo modrou. Dřívější malba s výrazným rukopisem se v závislosti na tom mění na hladkou. Všechny tyto souběžně probíhající procesy mají původ, jak autor sám říká, „v sílící snaze po vyloučení subjektivního zkreslení. Tomu odpovídaly i barevné geometrické plochy bez rukopisu, které umožňovaly objektivnější odhalování výrazových možností stávajících malířských prostředků“. Tyto obrazy autor nazývá velkoplošnou geometrií.

A právě v souvislosti s nimi vznikají geometrické studie (1961-1962). Většina z nich je přípravou pro geometrické kompozice provedené olejem, zpravidla ve formátu 135 x 120 cm. Ve studiích se autor na malé ploše papíru (maximální velikosti A4) snaží technikou koláže nebo tempery a tuše definovat geometrické tvary a hledá jejich vzájemné barevné poměry. Výsledné obrazce vznikají zpravidla spojováním bodů, umístěných po obvodu formátu, pomocí sítě vertikál, horizontál a diagonál. (Stejnou metodu použil Zdeněk Sýkora i při tvorbě návrhu černobílého dekoru železné protipožární opony Fučíkova divadla v Lounech v roce 1962.)

Některé studie zůstaly bez svého naplnění v obrazech, například Studie k nerealizované kompozici, 1961, koláž / papír, 23,8 x 19,2 cm. Další jsou jediným dokladem obrazů dnes již neexistujících, například k obrazu Modré čtverce z roku 1962, který měl rozměry asi 200 x 135 cm a dochovalo se jen jeho torzo na zadní straně jiného obrazu, existují dokonce tři studie – tempera / papír, 30 x 20,7 cm; tempera, koláž / papír, 19,8 x 13,3 cm; tempera, koláž / papír, 19,8 x 13,4 cm. Pro některé geometrické kompozice naopak existuje studií hned několik, například pro obraz Červená šipka, 1962, olej / juta, 120 x 120 cm; Bez názvu, 1962, olej / plátno, 135 x 120 cm; Kompozice I, 1961, olej / plátno, 135 x 120 cm; Rozvoj černé plochy, 1960 – 61, olej / plátno, 98 x 65 cm. Přesto výsledný obraz nikdy není totožný s žádnou ze studií. Realizace kompozic byla vždy, tedy i při existenci studijních návrhů, pokračováním procesu hledání.

Význam geometrických kompozic, a také studií jako jejich předobrazu, si uvědomoval i Zdeněk Sýkora, když v rozhovoru s Vítkem Čapkem v polovině osmdesátých let popisoval svou cestu ke strukturám (1962-1974), jež se na více než deset let staly předmětem jeho malířského zkoumání: „Ke strukturálním pracím jsem dospěl postupnou ‚objektivizací‛ a redukcí výrazových prostředků na barevněplošné geometrizované útvary ve všech polohách rovnovážné. Tento znak - element, který jsem omezil v barevnosti na bílou, šedou a černou, abych pokud možno vyloučil asociativnost, přímo vybízel k řazení, otáčení a seskupování. Kleeova definice struktury jako dělitelného, dividuálního, systému byla pak východiskem další práce.“

Geometrické kompozice byly vystaveny mnohokrát. Poprvé v únoru roku 1963 na skupinové výstavě MS 63 v Praze, tedy v době, kdy už Zdeněk Sýkora ve svém lounském ateliéru dokončoval Šedou strukturu. Na všech Sýkorových retrospektivách byly tyto obrazy představeny jako pokračování cyklu Zahrad a zároveň jako východisko pro struktury.
Naproti tomu geometrické studie byly vystaveny jen dvakrát, ale i v tomto případě pouze v úzkém výběru. Ve White Gallery se poprvé stávají ústředním tématem výstavy.