zdeněk
sýkora

Aleš Svoboda: Nový rozhovor se Zdeňkem Sýkorou

Způsob, jakým byla kultura „řízena“ v minulém dvacetiletí, vás přivedl do paradoxní situace. Ačkoliv jste neemigroval, je vaše dílo známo spíš v zahraničí než doma.
Nemyslím si, že bych byl nějaký výjimečný případ. Můj osud byl identický s osudem celé tehdejší mé generace, dané, řekněme, lety narození 1910 až 1930. Od pětašedesátého roku jsme měli možnost vystavovat v zahraničí jakožto představitelé současného československého umění. Velice brzo jsme byli známi jak u nás, tak i v zahraničí a pronikli jsme prakticky do všech důležitých muzeí a galerií na celém světě. Možnost vystavovat skončila zhruba sedmdesátým rokem, ale po čase, především proto, že to znamenalo devizový přínos do státní pokladny, nám bylo opět dovolováno v zahraničí vystavovat. Po té určité césuře bylo dost obtížné se znovu zapojit do proudu evropského umění, ale přesto se to podařilo.

Je pravda, že kultura byla určitým způsobem řízena. Seshora bylo vyžadováno „angažované umění“, ovšem o tom, co je vlastně angažované, rozhodovali až naši „kolegové“ na svazu výtvarných umělců. Ta diferenciace nebyla vůbec čitelná, povolovaly se i abstraktní tendence. Naše generace stála tehdy mimo svaz, a tím veřejně neexistovala.

Paradoxní na mém osudu je pouze to, že první retrospektivu jsem měl v Německu v Muzeu J. Alberse v Bottropu, v roce 1986. Doma ještě o dva roky později, v Brně, zatímco v Praze se pro ni nenašel ani prostor.

A k té emigraci - já nejsem absolutně typ pro emigraci, poněvadž já nejsem schopen emigrovat ani z Loun do Prahy.

Jaké máte zkušenosti s přijetím svých děl publikem?
Mám zkušeností několik druhů. Když ke mně přijdou nezaujatí, v umění v podstatě nevzdělaní lidé, u kterých předpokládám spíš zájem o moje krajiny ještě z padesátých let, tak k mému údivu je vůbec nezajímají a jsou nejvíc vzrušení těmi lineárními obrazy z poslední doby. To mi vždycky udělá ohromnou radost. Publikum, které je mi nejbližší, a patří sem převážná většina mých zahraničních sběratelů, to jsou zase lidi, kteří pracují v nějakém oboru, kde je podmínkou myšlenková abstrakce. Vědci nejrůznějších oborů - psychologové, neurologové, biologové, lingvisti nebo architekti... U nás je problém lidi nějak uvolnit. Pořád přežívá představa, že obraz musí něco představovat.

Ze začátku, když jsme měli první výstavy Křižovatky /ediční poznámka: Skupina Křižovatka začátkem šedesátých let vystavovala pouze jednou (1964), zřejmě jde i o jiné výstavy – MS 63, 1963; Umělecká beseda, 1964/, byly knihy plné zápisů, že by nás měli pověsit a co tomu říká dělnická třída a tak, ale během dvou let tohle úplně zmizelo. Jak se ty nové věci všude uváděly a lidi si zvykli, už se jich spousta ani nechtěla vrátit k zátiším a krajinkám.

Zahraniční publikum má jednu velkou výhodu, že je před ním prezentováno veškeré současné umění. Skoro v každém větším městě je k vidění, všichni je znají, jsou orientováni. Proto i každá tendence, každá názorová orientace má svoje vlastní publikum. A co je ještě další důležitý rys, že vzájemně tyhle jednotlivé tendence v žádném případě nesoutěží. Čas od času některá získá převahu zájmu publika, ale to se bere jako takový přirozený, přírodní jev, který ty ostatní tendence nijak nedegraduje. V české teoretické frontě se to většinou bere tak, že jedna tendence se prohlásí za nejdůležitější, „světovou“, a ty ostatní tím jako by přestaly existovat. Já sám se považuju za dokonalého představitele tradice.

Jak to vypadá s racionálním, konstruktivistickým uměním u nás?
Mám pocit, že se u nás racionální tendence dost rozšířily, až trochu příliš. Ale to vůbec nevadí. Považoval bych za velmi dobrý čin, kdyby někdo připravil výstavu, která by uvedla tenhle názor od jeho vzniku až k tomu, kam se zatím vyvinul.

U nás je teoretiky tradičně preferováno imaginativní umění, surrealismus a umění s literárním pozadím, kde je apriorní idea, a ta je nějakým způsobem zobrazená a znázorněná. Je málo umění, kde obsah vychází z faktu díla samotného, je málo uměleckých projevů, které jsou naprosto autonomní a obsahem je jejich vlastní existence. Co se mě týče, autonomnost výtvarných prostředků, to, že obraz je to, co je, tohle absolutní vyčištění obrazového zázemí, mě kupodivu sbližuje s moderním americkým uměním.

Ani v geometrické abstrakci člověk skutečnosti neuteče. Dnes je vaším tématem náhoda...
Má zkušenost z vlastní práce potvrzuje, že chaos je předpokladem nějakého řádu; to, že považujeme náhodnost za něco nedefinovatelného, je jenom naše neschopnost pochopit ten nějaký vyšší princip. Pradávno, ještě za války, jsem u Nietzscheho četl větu: „Jen chaos může zrodit tančící hvězdu.“ A teď, na stará kolena, jsem se k tomu přiblížil svou vlastní prací.

Proti domácí konstruktivistické nebo racionálně podložené tvorbě se často vznáší námitka, že je cizí české národní povaze.
To je námitka naprosto diletantská, protože je v naší tradici spousta vynikajících tvůrců, na které to racionální a konstruktivistické absolutně přesně pasuje. Kdo je třeba schopen rozhodnout, jestli Slavíček byl víc racionální, nebo emotivní? Ve Slavíčkově výstavbě je tolik promyšleného, jeho manipulace s barevnou paletou, to je tak propracovaný systém míchání barev, že to nemá obdoby. Slavíček dokázal svoji paletu racionálně sestavit a zacházel s ní, jako Bach zacházel s hudbou. To nemluvím o Preislerovi, Jiránkovi, Preissigovi, Kubištovi, o Kupkovi už vůbec ne.

A to „národní“. O té kategorii bych zejména dnes nerad hovořil. Jak v umění, tak v nejširších souvislostech. To slovo bylo v minulosti často identické s „oficiální“. A to skutečně národní není u jednotlivých autorů vůbec snadno dešifrovatelné, poněvadž všechny naše velké osobnosti vycházely spontánně z evropských tendencí.

Hodně se teď mluví o potřebě návratu do Evropy...
České umění odedávna patří do kontextu evropského umění, stejně tak v minulosti, jako v nedávné minulosti, tak i v současnosti. Z toho kontextu se nikdy neztratilo. Nikdo se z Evropy neztratil, čili nikdo se tam nemusí vracet. Není potřeba mít, zejména dnes, komplexy. Já nevidím v celém světě nikoho nějak mimořádně vyčnívat, jako tomu bylo třeba v době Pařížské školy. Tehdy byly určitá úcta teoretiků a umělců před ní pochopitelná. Ale dnes to není na místě. To poukazování na naši zpožděnost – to tkví spíš v nedostatečném sebevědomí teoretiků a lidí, kteří u nás píšou o umění.

S novou společenskou situací nás zachvátila vlna obav o osud našeho umění v tržních podmínkách. Sdílíte tyto obavy z budoucnosti?
Co bude, to všichni uvidíme. Můžu s naprostou určitostí prohlásit, že nemám strach, že by se mohl nějaký skutečný umělec ztratit. V žádném oboru. Spíš asi, až odezní epocha zásluh a hodnocení podle toho, kdo mohl dělat a kdo ne, dojde k nové selekci, k novému přebrání hodnot.

Pokud se podíváte venku, tam dokonce lidi, kteří už patří ke špici, se musí velice ohánět a starat se o sebe. Většina jich alespoň učí. Je běžné, že si na svobodu vydělávají jinde.

Ale celkově o osud našeho umění nemám žádné starosti. U nás je tolik talentů, takový nepředstavitelný genofond energie, ten fond u nás je nádherný, a proto vůbec nemám obavy ani o české umění, ani o české lidi.

Teď jsme narazili na pedagogickou činnost umělců. Je to i vaše zkušenost.
Pro mne to mělo obrovský význam. Když jsem měl o něčem studentům vykládat, byl jsem nucen víc se nad tím zamýšlet. Vděčím tomu za to, že jsem si udělal absolutní jasno o vývoji moderního umění. A kontakt s mladými inteligentními lidmi je k nezaplacení.

A co má dělat takový mladý člověk, kterého umění uhranulo?
Ať ho neopouští. Na jakékoliv úrovni. Kdo je musí nějakým způsobem dělat, ať je dělá. Kdo nemusí, ať u něj stejně zůstane. Umění žije možná víc těmi lidmi, kteří ho sami nedělají. Znám spoustu inteligentních lidí, odborníků ve své profesi, kteří kumšt tak potřebujou, až to překvapuje.

Rozhovor byl poprvé publikován v časopisu Ateliér, 21. 2. 1991, č. 4, str. 1. Je součástí knihy Zdeněk Sýkora Rozhovory. 

Aleš Svoboda (1956), vysokoškolský pedagog, výtvarný umělec. Je členem Klubu konkrétistů. Vystudoval FF UK, obor výtvarná výchova (Zdeněk Sýkora byl vedoucím jeho diplomové práce) a český jazyk a literatura. Poté byl mnoho let výtvarným redaktorem, dnes vyučuje na Fakultě humanitních studií UK v Praze.