Galerie, která zahajuje touto výstavou svoji činnost, si klade za svůj cíl znovu navazovat kulturní vazby mezi Československem a okolní Evropou, které byly v uplynulém půlstoletí několikrát brutálně zpřetrhány. Myslím, že můžeme uvítat to, že se tak děje v době, kdy se prosazuje vědomí o tom, že tato vzájemná výměna kulturních hodnot nemá být jen jakýmsi sběratelstvím více či méně kuriózních národních a pseudonárodních specifik, ale vzájemným obohacováním o podstatné osobní přínosy. Dovoluji si v této souvislosti vyslovit názor, že víc než jeden dobrý důvod k tomu, že Středoevropská galerie vstupuje do těchto aktivit právě výstavou díla Zdeňka Sýkory, jehož tvorba rozhodně není folkloristickou zajímavostí, ale která by snad jen těžko mohla vzniknout jinde než v tomto středoevropském prostoru setkávání nejrozličnějších impulsů a v české výtvarné kultuře, jejíž schopnost takové impulsy přetavovat a syntetizovat je podle mého názoru příznačné.

Sýkorovo dílo mělo svou složitou, ale při zpětném pohledu přehlednou a logickou genesi, o které píše na jiném místě tohoto katalogu Dr. Josef Hlaváček. Zde bych proto chtěl poukázat jen k několika momentům osobní umělecké syntézy v díle tohoto umělce, které se mi zdají být v dané souvislosti významné.

Při prvním pohlédnutí se díla tak racionálního zrodu, jako jsou ta, s nimiž se na této výstavě seznamujeme, zdají být velmi vzdálena naší sensuální zkušenosti světa. Nicméně nemusíme nic vědět o Sýkorově obdivu k tradici francouzského (ale i českého) impresionismu s jeho okouzlením smyslovou tváří skutečnosti, ani o jeho vlastní malířské cestě, která úporným vyrovnáváním s touto tradicí otevřela dveře jeho vlastnímu uměleckému projevu, abychom Sýkorovy obrazy začali chápat jako svérázné pokusy o porozumění fenoménu přírody. Není-li tak zcela pochybené vřazovat Zdeňka Sýkoru do proudu konstruktivního umění, musíme hned z počátku uvést, že jeho tvorba nemá nic společného s modernistickým dogmatem tradičního konstruktivismu, který se snažil stvořit „novou“ či „technickou přírodu“. V jeho tvorbě se s takovou konstrukcí nesetkáme. Abstrahovaný element, jehož život na obrazové ploše můžeme prožívat, je totiž sám o sobě nedůležitý, důležitý není ani systém, který tyto elementy řadí a spojuje. To, oč jde, je ono předivo vznikajících vzájemných vztahů, které z obrazu tvoří jakýsi model světa, a to našeho, přirozeného světa. Ostatně základ tohoto poznání vytěžil Sýkora už ze svého studia zmíněné impresionistické malby, když postřehl, že její okouzlení krásou světa nachází svůj výraz v logickém a přísném řádu, organizujícím smyslové kvality. A o tomto řádu, který je syntézou rozkoše a přísnosti, přemítají Sýkorovy obrazy.

V souvislostech interpretace těchto děl je nerozhodné, zda dřívější díla byla tvořena na principu poměrně přísného pravidla a pozdější na principu, který dává větší prostor náhodě. Příroda sama – jak se zdá – tyto protiklady nezná. Ona sama také zjevně netvoří a ni z pravidla ani z náhody. Tvoří totiž ze řádu, který je nad oběma těmito abstraktními pojmy. Ze řádu, který je vždy konkrétní a jedinečný. A v tom je cesta přírody a umělce příbuzná, máme-li se přiblížit obrazům Zdeňka Sýkory, nesmíme se tedy ptát po způsobech jejich konstrukce, ale po hermeneutice jejich výsledného řádu.

Zde patrně vyvstane otázka, do jaké míry nese autor zodpovědnost za dílo, na jehož vzniku má svůj podstatný podíl počítat. Nechtěl bych tu jen opakovat vcelku banální odkaz na to, že umělec je tím, kdo počítači zadává úlohu k určitému cíli a z počítačem navržených variant vybírá. Chtěl bych spíše zdůraznit – a to právě v souvislosti s tvorbou Sýkorovou – že umělec je tvůrcem řádu, dávajícího smysl a význam barvám, plochám a jejich vztahům. Dovolte odbočku. J. S. Bach v řadě případů použil stejné hudební předivo k zhudebnění textů zcela rozličné povahy. Zdá se, že tak mohl učinit proto, že jejich vlastní hudební řád byl šifrou sdělování samého, nikoliv určitého sdělení. Snad můžeme dokonce předpokládat, že on byl šifrou toho, co nám umožňuje být ve světě a orientovat se vněm. Domnívám se, že zde je nutno hledat i poselství a výzvu obrazů Zdeňka Sýkory. Nejsou exhibicí svého autora, nejsou také rozkošnickou kontemplací nad krásou přírodního útvaru nebo logické konstrukce. Nejsou ani protestem a výkřikem. Jsou meditací o řádu, který nás činí součástí světa a který nám umožňuje v tomto světě se najít. Je to málo?