Zdeněk Sýkora (1920), původem krajinář, došel na počátku 60. let – ovlivněn především Matissem a Poljakovem – k vysoce zobecňujícímu cyklu Zahrad, který naposledy nezprostředkovaně tlumočí hlubokou oddanost přírodě a jejímu smyslovému prožívání.

Zahrady patří do období přechodu ke strukturám elementů, které pak charakterizují jeho dílo od roku 1963 až do roku 1974. Tento přechod se odehrával v procesu, který malíř označil jako hledání barvy: dospíval tehdy ke kompozicím stále plošnějším, zjednodušenějším a geometričtějším; tečku za tímto důležitým údobím (těsně před strukturami elementů) lze spatřit ve vystaveném obraze Červené šipky (1962). „Geometrická rovnice“ obrazu Tři čtverce (1962), reprodukovaná na této pozvánce, je pak předstupněm Červených šipek, které ukazují ještě klasický de-stijlovský princip „vyvažování“ útvarů v obraze.

Právě Sýkorovu hledání barvy, tedy pohledu na zrod jednoho z nejdůležitějších prvků českého neokonstruktivismu 60. let, je věnována tato výstava. Jen povrchní a mylný názor (a stejně je tomu u Malicha, jehož rané práce byly vystaveny předtím) by mohl v těchto dílech spatřovat neobratné počátky, jež snad je spíše nutno utajovat. Naopak, právě fakt, že Sýkora potlačil silný bezprostřední smyslový vztah k přírodní realitě, zřejmě přispěl k tomu, že jeho „abstrakce“ má stále velice „konkrétní“ obsah a z něho čerpá schopnost modelovat všechno dění, od poloh fyzikálních přes roviny biologické až k polohám sociologickým a hluboce duchovním.

Ať už pak Sýkora v další tvorbě klade důraz na řád, jak tomu bylo – snad jen zdánlivě, snad jen v protikladu k předchozí přírodou mámené „nevázanosti“ – ve strukturách elementů z let 1963-1974, či zdůrazní spíše jeho druhou, neodlučnou stránku, náhodu, jak je tomu v jeho dnes světově proslavených liniových obrazech; vždy jeho díla zůstávají modely nebo podobenstvími, k nimž dospěl jen tím, že se věnoval autonomním a na nic mimo ně se neohlížejícím vlastním problémům umění. Jeho dílo je tak ojedinělým důkazem niterné shody, souznění logiky výtvarného díla s logikou moderní vědy: je místem setkání dvou na sobě dotud zdánlivě nezávislých a jejich vlastními cestami k průsečíku dospěvších lidských mohutností.

Období hledání barvy je neodmyslitelným počátkem této cesty, jíž se dávno dostává kvalifikovaného mezinárodního uznání.