„Rozdíl mezi konkrétním a abstraktním uměním spočívá v tom, že v abstraktním umění obsahy obrazů odvisejí od obrazu přírody, zatím co v konkrétním umění vznikají obsahy obrazů nezávisle na obrazech přírody. Jako příklad poslouží mezní případ v malířství: na bílém plátně se nachází červený bod. Ten mohl vzniknout dvěma způsoby: za prvé to mohl být východ slunce v mlze a je ho tedy nutno považovat za abstrakci, nebo za druhé může být červeným bodem, který vyjadřuje uměleckou realitu jedině svým vztahem k ploše; v tomto druhém případě se jedná o konkreci abstraktní myšlenky, tedy o konkrétní umění.“

Max Bill

Liniové obrazy Zdeňka Sýkory mají své kořeny v českém neokonstruktivismu šedesátých let. V prostředí, jež tehdy v Čechách bylo v progresivních výtvarných kruzích nakloněno spíše informelnímu projevu, se brzy rozvinula konstruktivistická antitéze, jejíž byl Zdeněk Sýkora spolu s dalšími několika přáteli protagonistou.

Původem krajinář, došel na počátku šedesátých let – ovlivněn především Matissem a Pojakovem – k vysoce zobecňujícím obrazům cyklu Zahrad, který naposledy tlumočí bezprostředně jeho oddanost přírodě a jejímu smyslovému prožívání. Ke svým strukturám elementů (prvá z nich, Šedá, vzniká počátkem roku 1963) dospěl tedy (ve smyslu definic Maxe Billa) abstrakcí. Sám nazývá toto období hledáním barvy. Toto hledání vedlo ke kompozicím stále plošnějším a na nich k útvarům stále zjednodušenějším a geometričtějším. Plocha obrazu si tedy žádala novou organizaci; a té se jí dostalo v podobě rastru, topologicky organizovaného pole (jen zdánlivě) se opakujících prvků. Brzy zjistí, že způsob, jakým se toto opakování-neopakování provádí, je obdobou počítačového programu, a tak do práce zapojí computer, jenž má ovšem úlohu nástroje schopného důsledně provést autorův záměr: nic víc.

A teď už se o žádnou abstrakci nejednalo. Aniž to věděl a aniž o to usiloval, vstoupil tehdy Sýkora na půdu konkrétního umění, (jak je právě na rozdíl od abstrakce) definoval Max Bill. Neznamená to ovšem, že by se nechal strhnout nějakým kolektivním programem: vždy úporně sledoval vlastní cestu.

Byl-li tedy malíř do oblasti konkrétního projevu stržen spontánně, prostě tím, jak v neustálé rozmluvě se svými barvami a tvary „řešil“ jeden „problém“ za druhým, stává se nyní jeho cesta záměrnou. Propátrává podrobně snad všechny možnosti světa struktur elementů, až nakonec dochází k tzv. makrostrukturám, jakýmsi velkým detailům struktur kruhových prvků. A tu ho upoutá nikoli už prvek, jehož pořádáním struktura či systém vzniká (tehdy, bylo to r. 1969, se jednalo o strukturu z kruhových a polokruhových elementů), ale linie, kterou tvoří obrysy pořádaných prvků.

Roku 1973 vzniká první liniový obraz. Každá čára v obraze prožívá vlastní život, přičemž místo jejího zrození, směry jejího pohybu a počet kroků určujících délku jejího života jsou dány náhodně, vrhem kostky. Připíval-li vrh kostky u struktur geometrických prvků k ustavování anorganického řádu, zde stanoví organický, náhodný průběh křivky.

Jak v původním období struktur elementů, tak i v posledních dvou dekádách liniových kreací (které už nepotřebují rastr a mají co do směru, barvy, tvaru, tloušťky a délky linie absolutní svobodu), jsou všechny tyto výtvory homologické s přírodní i společenskou skutečností. Sýkorova díla lze tedy považovat za modely nebo podobenství, k nimž dospěl jen a jen tím, že se věnoval autonomním a na nic mimo ně se neohlížejícím problémům svého vlastního umění, jak mu je v jednotlivých krocích jejich vzájemného dialogu kladlo.

Jeho dílo je tak ojedinělým důkazem niterné shody, souznění logiky výtvarného díla (a v něm jedné z cest moderního umění vůbec) s logikou moderní vědy: je místem setkání a možná prolnutí dvou na sobě dosud zdánlivě nezávislých a jejich vlastními cestami k zmíněnému průsečíku dospěvších lidských mohutností: a v tom sebou nese přísliby i hrozby obou.