Pokud vím, původně se s žádnou výstavou Zdeňka Sýkory k umělcovým osmdesátinám v jeho rodném městě nepočítalo – ale protože začala Galerie Benedikta Rejta pořádat také krátkodobé výstavy, umělec jejich návrh neodmítl. Díky Sýkorovi se jméno Loun dostalo do povědomí určitého okruhu lidí nejen u nás, ale především v cizině.

Vzhledem k vymezenému prostoru přízemí 4 velkými kójemi a 2 skurilními mnohostěny vpravo a vlevo vzadu, bylo zřejmé, že to nemůže být žádný pokus o soubornou výstavu, že výsledkem musí být striktní výběr exponátů. Její přípravy se ujali sám umělec a jeho manželka Lenka, jejichž skutečná pracovní spolupráce trvá již půldruhého desetiletí. Výsledkem je přísně selektivní, ale naprosto pregnantně vybraná retrospektiva, umožněná tím, že jak Galerie Benedikta Rejta, tak autor sám vlastní mnohé klíčové realizace. Tvůrci expozice zvolili chronologii, která vede pozpátku, k nejstarším pracím, ale vzhledem k otevřenému prostoru se lze libovolně vracet a třeba několikrát si zopakovat určité situace a vztahy. Nejsem si jist, zda je potřeba ještě někoho o významu Sýkorova díla přesvědčovat. Lounská prezentace ukazuje jedinečnost díla v každé jeho etapě i jako celku, který za více než 40 let intenzivní tvorby vznikl. Výstava nezačíná faktickými autorovými počátky – mohli bychom říci, že ukazuje umělcovu cestu k abstrakci. Jejím nejstarším oddílem tedy jsou Zahrady z roku 1959, kdy, jak sám vždy uvádí, mu setkání s Matissovou kolekcí v leningradské Ermitáži pomohlo uskutečnit rozhodující obrat ve své malbě. Samozřejmě, Sýkora byl na tento obrat připraven, počínaje kubistickými pokusy ze 40. let, především zájmem o stavbu obrazu z barevných skvrn. Také to, že Sýkora je bytostný malíř, pro kterého je obraz, tj. malovaný obraz vším, bychom mohli vnímat jako „leitmotiv“ celé výstavy. Matissovská lekce vedla k radikálnímu uvolnění barevnému i morfologickému a začala jí několikaletá intenzivní tvorba, vedoucí v několika etapách k nalézání skladebně stále autonomnějšího způsobu malířské práce. Vlastně to bylo pouhých 5 let, 1959-64, jak doložila tato výstava, a musíme si také uvědomit, jaký byl v té době kontext celého československého umění. Cesty k abstrakci se sice u různých tvůrců objevovaly, většinou ovšem k informelu, resp. k jeho existenciálně akcentované variantě. Sýkora usiloval vlastně o pravý opak, o malbu jako pozitivní reflexi světa a lidského života. Barvy jeho Zahrad se stále více osamostatňovaly, až z nich v roce 1960 byly poprvé volné skladby třeba kruhových, nepravidelně ohraničených a malířsky artikulovaných ploch. Postupně se pak prosazovala tato geometrická skladba a v roce 1962 již vznikaly kompozice tvořené jasně lineárně ohraničenými plochami, v detailech sice ještě někdy poznamenané předcházejícím zájmem o malířský rukopis, ale postupně se stávaly stále neosobnější. Objevem výstavy jsou Červené čtverce (1962), v nichž se uplatňuje již náznak horizontál, vertikál a diagonál jako určující skladebný princip, předjímající zájem o kombinatorickou skladbu, podobně jako dobře známé obrazy Červená šipka a Kompozice – černá, modrá, bílá (1962), první české malby, zbavené jakéhokoliv rukopisu a využívající kontrapozic několika radikálně zjednodušených, přímkami vymezených geometrických ploch jako autonomního principu. To bylo tehdy to nejradikálnější, co bylo možno v české malbě vidět, ale uvažování Zdeňka Sýkory již vedlo dál – uvědomil si, že jednoduchý geometrický prvek může být novým syntaktickým prvkem složitějšího celku, podřízeného novým, racionálním pravidlům skladby. Začala vznikat Šedá struktura (1962-63), která je na výstavě nápaditě instalována jako závěr oněch geometrických kompozic a vlastně jako závěr celé starší části výstavy.

Je tedy zřejmé, že její druhou polovinu musí tvořit výběr z více než 200 obrazů, které od té doby vznikly. Šedá struktura patří ke klíčovým dílům českého umění, je to první kombinatorický obraz u nás a byl zdrojem zcela vážných diskusí, je-li takovýto postup autochtonní v českém prostředí. Je to ovšem také obraz velice krásný, kombinatorická skladba, ještě intuitivní, je vedena chutí nalézat různé vizuálně diferencované substruktury, které vnímáme jako autonomní estetické kvality. A protože chtěl tehdy Zdeněk Sýkora ještě více ustoupit do pozadí, začal v roce 1964 spolupracovat s matematikem Jaroslavem Blažkem, který mu umožnil zapojit do volby kombinací komputer. To byl další Sýkorův průkopnický čin, internacionálně stále respektovaný, a také tuto cestu výstava dokládá několika obrazy, patřícími k nejvýznamnějším, počínaje klasickými černými a bílými půlkruhovými plochami a prvním experimentem s několika pestrými barvami (1965). Ač bytostný malíř, Sýkora tehdy uvažoval i o fungování prostoru. Výsledkem byly jednak trojrozměrné kombinatorické sestavy, z nichž ta nejčlenitější našla své místo na výstavě v onom kuriózním mnohastěnném miniprostoru. Ale patří sem také prostorově prohýbané Topologické struktury (1969) a kombinatorické sestavy z trojrozměrných elementů (Struktura vertikální, 1967). To vše na výstavě najdeme až po objevení se Makrostruktur (1972), u nichž začínají na sebe upozorňovat lineární návaznosti obrysů jednotlivých segmentů.

To pak logicky vedlo k Liniím, vznikajícím od roku 1973 dodnes. Liniím je věnována pouhá čtvrtina výstavy, ale podařilo se je demonstrovat vynikajícími příklady, počínaje prvními, velice jednoduchými, přes složité vrstvení, k těm posledním, jež jsou formovány zásadním vymezením centra či center. Také Linie jsou věrnou malířovou vizualizací základu, vytvořeného opět počítačem. Ten nyní má za úkol volit zadané parametry (v průběhu let jich přibývalo) ryze náhodně, každý obraz se stává vlastně „obrazem náhody“, samozřejmě při respektování určitých zadání (například barevnice nebo nějaký určující princip). Z existujících asi 200 Linií bylo možno jich v Lounech prezentovat jen několik, ale zase jsou to obrazy mimořádně závažné, navíc soubor z posledních let může být pro mnohé diváky překvapením, protože tvoří bohatý, různorodý a přitom vnitřně evidentně spjatý celek. Pro někoho to může být začátek, pro někoho konec výstavy. Pro každého je to ale důkaz toho, že Zdeněk Sýkora našel nesmírně nosný princip, jak artikulovat obrazovou skladbu, která je řádem sui genesis. Ryzí náhodu tak vnímáme jako řád rovnomocný řádu, který je imanentní člověku, přírodě, kosmu či třeba Bohu, podle našeho vlastního založení, které si na výstavu přinášíme – a tak také již byly různými autory umělcovy obrazy interpretovány. Ale to je nakonec jen pojmový problém – důležitý je řád obrazu, který Zdeněk Sýkora nalezl, a nalézal ho již v kombinatorických strukturách i v radikálních geometrických kompozicích, jež jim předcházely, ale nalézal jej také v autonomii barevných skvrn Zahrad. Veliká malířská senzibilita je u něho spjata s radikálností, s níž dokázal ve prospěch své malby zapojit nejmodernější nástroj v době, kdy to bylo unikátní.

Objevil tak nový svět malby – a tak mohl vytvořit nejen své majestátné dílo, ale patří mezi ty, kteří se o bytí malby, o bytí obrazu v době zájmu o jiná média zasazují. V druhé miniaturní místnůstce je světelná projekce, na té je prolnuta fotografie mladičkého Zdeňka Sýkory, jak vyrážel „do plenéru“ malovat s nákresem linie řeky, která nám připomene, jak jsme – ještě děti – poslouchali rozhlasová hlášení o stavu vody na českých tocích, včetně onoho magického Ohře-Louny… Ta křivka je podobná křivkám Sýkorových obrazů – ale je také svědectvím, že jsou jiné. Jsou neopakovatelné.