Řeka Ohře u obce Počedělice je od šedesátých let jedním z nejčastějších motivů krajin Zdeňka Sýkory. Toto téma pro sebe objevil již v letech padesátých, kdy se spolu s přítelem Vladislavem Mirvaldem na kole vydával malovat do okolí Loun. Svými plátny mapoval místa v úzkém údolí za obcemi Cítoliby a Brloh, ale zejména krajinné motivy na obou březích řeky Ohře od Března na jedné straně až po Pátek na straně druhé. V Počedělicích ho fascinovalo především zrcadlení hustého stromoví ve vodách řeky a proměna barev během ročních období, což dokládají desítky obrazů, které zde během třiceti let namaloval. Nejčastěji si svůj malířský stojan stavěl na loučce na pravém břehu Ohře, odkud bylo přes pole v popředí dobře vidět na hladinu částečně zakrytou stromy a křovinami ve všech odstínech zelené, pozadí pak tvořil pás lesů na horizontu a na některých obrazech probleskují i střechy domů. Jindy maloval obdobný motiv ze stejného místa, ale proti proudu řeky. Několik obrazů zachycuje v různých ročních obdobích i další oblíbené místo – alej topolů lemujících cestu vedoucí vpravo od počedělického mostu po proudu řeky.

Zdeněk Sýkora se ke svému oblíbenému motivu často vracel a o krásu zdejší přírody se rád dělil se svou rodinou a tehdejšími přáteli, brával sem i zahraniční návštěvy. Počedělice tedy dobře znali například básník Emil Juliš, uměnovědci Josef Hlaváček či Jan Sekera nebo sochař Karel Malich, maloval zde i Otakar Slavík, a galerista Heinz Teufel rád vzpomínal na „to krásné místo u řeky“. O tom, jak důležité bylo z hlediska Sýkorova malířského vývoje, svědčí i záběry ve filmových dokumentech, ať už v Albu (1993) režiséra Svatopluka Vály, nebo v Krajině (2011) Jaroslava Brabce.

V šedesátých a sedmdesátých letech se skupina obdivovatelů počedělických malířských motivů rozrostla o nadšence z lounského výtvarného kroužku, který Zdeněk Sýkora v tomto období vedl. Na louce tak postávaly skupinky mladých adeptů umění u malířských stojanů a pokoušeli se po svém ztvárnit osvědčený motiv. Jejich učitel korigoval rozpracované obrazy, ale také sám maloval, ačkoli v té době v jeho ateliéru v Lounech již vznikaly abstraktní struktury a později linie, jež ho proslavily po celém světě.

Společně jsme na palouček u Ohře často jezdívali i v dalších desetiletích, autem nebo na kole, ale malovali jsme tu jen zřídkakdy. Obvykle jsme si vyjeli po náročném dni v ateliéru a jen tak seděli na břehu a pozorovali plynutí vody, zrcadlení a záblesky světla na hladině. Zdeněk Sýkora miloval otevřený prostor, řeku, mraky, ticho a klid. Toto všechno vždy v Počedělicích našel…