Linie č. 12 z roku 1981, které se po 40 letech v soukromé švýcarské sbírce vrátily do Čech, jsou od srpna prezentovány v humpolecké galerii Osmička!!! Každý týden v pátek je můžete vidět - a s nimi 100 obrazů českých umělců 20. století - na komentované prohlídce 7+1: Byt sběratele. Více informací v textu a na stránkách galerie: 8SMIČKA (8smicka.com)

Linie č. 12, 1981, olej, plátno, 170 x 170 cm, patří k obrazům, které vznikly na počátku druhé významné fáze Zdeňkem Sýkorou již nalezené cesty k vizualizaci náhodnosti prostřednictvím linií. Po prvním období hledání, které začalo obrazem První linie v roce 1973 a pokračovalo až do roku 1979 k Liniím č. 10 – Kvintet, nastává přelomový rok 1980. V něm vznikl pouze jediný obraz, dokončený v prosinci, a to Linie č. 11 (1980, olej, plátno, 170 x 170 cm). Při srovnání s díly předchozí vývojové fáze je na první pohled zřejmé, že došlo k významným změnám: linie už se nepohybují v rastru, ani jejich začátky už nejsou pravidelně rozmístěny na plátně, také jejich barvy neurčuje autor, nemají žádnou spojitost s hudbou. Po sedmiletém hledání, ověřovaní a zkoušení se však v jediném obraze zúročily všechny dosavadní poznatky o vizuálním působení „náhodou řízených“ linií. Nastupuje jejich nová éra: linie dostávají větší svobodu, neboť náhodnost se teď uplatňuje současně téměř ve všech parametrech (při určování jejich začátků, šířek, barev, délek tečen a jejich směrů), jsou proto vizuálně překvapivější, různorodější a bohatší.

Začátek osmdesátých let je obdobím prohlubování poznatků a experimentování, ale především pilné a soustředěné práce: během tří let autor namaloval více než deset pláten, mezi nimi také Linie č. 12. Tato etapa vrcholí v roce 1983 rozhodnutím vytvořit dílo velké 3 x 3 metry, na kterém by se ověřily dosud objevené zákonitosti a vizuální vztahy.

 
Začátek osmdesátých let je přelomovým obdobím nejen v Sýkorově díle a po odchodu do důchodu v životě profesním, změna nastala také v jeho životě soukromém. Náš vztah začal po jeho odchodu z filozofické fakulty. Po jejím dokončení v roce 1981 jsem bydlela a pracovala v Praze, ale stále častěji jsem jezdila do Loun. Setkávali jsme se nad právě vznikajícími liniovými obrazy v ateliéru na Tyršově náměstí, ale také v plenéru nad krajinami, jež Zdeněk stále maloval a miloval. Na jaře roku 1983 jsme se rozhodli, že spojíme své životy, že se vezmeme, což jsme také v říjnu toho roku učinili. Ale už od Linií č. 11 (1980) nalézám v sešitech s partiturami obrazů stopy svého rukopisu, při práci na partituře obrazu Valčík (1981) nás v ateliéru vyfotografoval Sýkorův kamarád Vladislav Mirvald. Zdeněk se nebránil ani mé přítomnosti v ateliéru, ani diskusím nad obrazy a metodami. Postupně a přirozeně jsem začala spolupracovat jak na vzniku partitur, tak na jejich realizaci.  

Linie č. 12 jsou zaznamenány ve 2. sešitě partitur. Víme tedy naprosto přesně, kdy na nich Zdeněk Sýkora začal pracovat: ten den mu bylo 61 let. Již rok je penzistou poté, co demonstrativně měsíc po dovršení šedesátky opustil katedru výtvarné výchovy na Univerzitě Karlově. Už nemusí denně dojíždět do Prahy nebo do Brandýsa, žije dál v rodných Lounech. Maluje, hraje hokej, přijímá návštěvy přátel a bývalých studentů. Znovu navazuje intenzivní osobní vztahy s umělci, galeristy i institucemi ze Západu, narušené v sedmdesátých letech. Louny opět navštěvují cizinci, mezi jinými především Antoinette de Stigter z Nizozemska a Marc Hostettler ze Švýcarska. S oběma Zdeněk Sýkora naváže plodnou spolupráci, oba se velkou měrou podílejí na jeho úspěchu v zahraničí. A dokonce i on má možnost vycestovat na Západ, protože už nemusí mít souhlas kolegů z fakulty. Jejich přičiněním proběhlo bez jeho osobní účasti architektonické sympozium v Gorinchem 1974, přestože tam bylo realizováno jedno jeho dílo v architektuře města. Ze stejných důvodů a v tomtéž místě se v roce 1979 nemohl zúčastnit ani své vůbec první samostatné výstavy linií. Teď je mu ale jednašedesát a jeho věk se najednou stává výhodou. Na podzim roku 1981 tedy po dlouhých letech opět míří na Západ, jede do Neuchâtelu. Švýcarský galerista Marc Hostettler, okouzlen v Gorinchem Sýkorovými liniemi, vydal první liniové serigrafie (Album, 1980) a nyní jeho linie zařadil do čtyřdílné výstavy Cycle Média (1981-1982) vedle děl Morelletových a Billových. Objemný katalog vydaný k této výstavě je bibliofilským počinem. Marc Zdeňka seznamuje s mnoha významnými umělci a sběrateli, společně navštívili například Maxe Billa a Richarda Paula Lohseho v Curychu. Je přesvědčen o významu Sýkorovy práce a účinně se zaslouží o její další prezentaci. Obrazy tohoto období díky němu na začátku 80. let představilo savojské muzeum v Chambéry, které Zdeňku Sýkorovi uspořádalo samostatnou výstavu na podzim roku 1983. Všechna plátna zapůjčila Galerie Média. Malý katalog přehledně a chronologicky staví do řady Linie č. 1, 11, 14, 15, 16, 18, 19 a 20, na obálce jsou nejnovější Linie 21 (1982) a 23 (1983). Jako text slouží část dnes proslulého, ale tehdy ještě v češtině neotištěného rozhovoru malíře s historikem umění a přítelem Vítkem Čapkem.

Proč na této výstavě nebyly vystaveny ani v katalogu reprodukovány Linie č. 12? V té době se již nenacházely ani v lounském ateliéru, ani ve švýcarské Galerie Média Marca Hostettlera v Neuchâtelu, kam brzy po svém dokončení putovaly, ale u soukromého švýcarského sběratele. Dostaly se do vybrané společnosti spřízněných autorů, což se o pár let později (1987) dozvídáme z dopisu jejich majitele Zdeňku Sýkorovi: „Měl jsem příležitost setkat se s Vámi na ARTu v Basileji a tehdy jsem Vám řekl, jak se Vašimi obrazy cítím být silně osloven. Jak možná ještě víte, koupil jsem si právě tenkrát jeden Váš obraz v galerii Hostettler v Neuenburgu. Patří k těm nejdůležitějším, které vlastním. Mám obrazy od Morelleta, Lohseho, Graesera, Billa, Loewensbergové – mezi nimi se mi zdá být ten Váš tím nejdůležitějším. Byl bych velmi šťasten, kdybych k němu mohl přidat druhý, nebo dokonce třetí – beztak je moje malá sbírka příliš švýcarská.“ Dnes víme, že si svůj sen splnil. Po jeho smrti dali dědici všechna díla do aukce, a tak se nyní dostávají k novým majitelům. A Linie č. 12 doputovaly do Osmičky v Humpolci.

Všechny tyto události a ujištění o důležitosti liniových obrazů byly začátkem 80. let jistě velkým povzbuzením pro autora, který své dílo už deset let nemohl doma veřejně prezentovat a v zahraničí jen bez osobní účasti. Nelze však říci, že by tyto nepříznivé okolnosti Zdeňku Sýkorovi jakkoli bránily v práci, bral je jako nutné zlo, ale vážněji se jimi nezabýval, byl soustředěný na rozvíjení své tvorby, svých vlastních myšlenek.


Pro Osmičku Lenka Sýkorová, 31. 7. 2022 (pro web redakčně zkráceno)