Projekt Zdeněk Sýkora ve vybrané společnosti volně navazuje na výstavu z roku 2011 nazvanou Narozen v Lounech, která se soustředila především na lounské aspekty Sýkorova života a díla (krajiny, cyklus Zahrady, lounské přátele, místa, kde maloval). Tentokrát jsme chtěli představit Zdeňka Sýkoru v mezinárodním kontextu, kam patří již od roku 1965, kdy se v Záhřebu zúčastnil významné přehlídky současného umění Nové tendence 3. Následovaly desítky kolektivních výstav, na nichž se prezentoval po boku tehdy již slavných, ale i neznámých a až dnes proslulých umělců 20. století, představitelů umění abstraktního, konkrétního, konstruktivního, počítačového. Mnozí z nich se stali jeho blízkými přáteli, vzájemně se navštěvovali, a někteří si s ním dokonce vyměnili díla. Vybraný soubor obrazů, objektů a grafik obsahuje taková jména jako Max Bill, Richard Paul Lohse, François Morellet. Součástí výstavy je také studijní materiál přístupný divákům ve formě katalogů kolektivních výstav i jednotlivých autorů. Věříme, že tento projekt rozšíří povědomí o začlenění díla lounského rodáka do mezinárodního kontextu výtvarného umění.

Jak název napovídá, výstava představuje Zdeňka Sýkoru ve vybrané společnosti. Tato společnost je vybraná v několika smyslech tohoto slova. Jména jako Max Bill (1908–1994), Richard Paul Lohse (1902–1988), Kenneth Martin (1905–1984), François Morellet (1926), Jan van Munster (1939), Manfred Mohr (1938), Manuel Barbadillo (1929–2003), Hiroshi Kawano (1925–2012), Georg Nees (1926), John Roy (1930–2001), Ad de Keijzer (1923–1997), Ad Dekkers (1938–1974), Karl Prantl (1923–2010), Ewerdt Hilgemann (1938), Ryszard Winiarski (1936–2006), Christian Megert (1936), Horst Bartnig (1936), Andreas Brandy (1935), Christoph Freimann (1940), Max Mahlmann (1912–2000), Wilhelm Müller (1928–1999) i Gudrun Piperová (1917) zajisté patří v rámci umění 2. poloviny 20. století k těm vybraným a uznávaným. Kdybychom chtěli najít nějakou jednotící kategorii a nazvat jejich tvorbu jedním uměnovědným pojmem, snad bychom ji mohli označit za konkrétní umění (ve smyslu Billovy definice z roku 1947). Charakteristické je především hledáním objektivity (jako protikladu subjektivity), používáním konstruktivních či matematických metod, hledáním řádu (metodou k jeho nalezení může být i náhodnost) a kompozičních pravidel, řešením vztahů mezi základními výrazovými prostředky výtvarného umění, jako jsou barva, světlo, pohyb, objem a prostor. Každý z výše jmenovaných umělců řeší svůj malý úkol na tomto poli, sám si ho vymyslel a přidělil, každý má svou posedlost. Výsledkem jejich tvůrčího experimentování je autentický rukopis. Byť se módní trendy v umění ubírají jinými cestami, konkrétní umění již přes padesát let stále žije a další umělci se k tomuto proudu přidávají, ačkoli stejně staré -ismy už zmizely v propadlišti dějin. Například François Morellet stále patří k předním francouzským umělcům, jinému by totiž roku 2010 jistě nesvěřili návrh a realizaci nových oken do Louvru. Společnost umělců, které na výstavě představujeme, byla vybrána, a to podle určitého kritéria: Zdeněk Sýkora se s nimi setkával na výstavách v muzeích a galeriích, spolu s nimi byl i on vybrán do několika projektů, výstav či grafických alb, s některými se přátelil a vídali se při vzájemných návštěvách, často i zde v Lounech. Patřit do této mezinárodní společnosti je pro umělce velmi důležité – posiluje to jeho sebevědomí i pocit sounáležitosti, potvrzuje správnost nastoupené cesty, pomáhá mu bojovat s provinčností a malostí. Stát se součástí takové společnosti není však ani samozřejmé, ani se to nestane přes noc. Hledala jsem začátek tohoto příběhu, Sýkorovy první kroky do světa. Přestože náš společný život trval třicet let, nemohla jsem se při rozplétání již navinutého klubka vztahů spoléhat jen na svoji paměť, neboť první umělecké kontakty se zahraničím se datují už rokem 1964. Musela jsem se tedy ponořit do našeho bohatého archivu, pročítat korespondenci, prohlédnout desítky katalogů a stovky fotografií. A ačkoli jsem mnohá setkání a nové vztahy zažívala od osmdesátých let po Sýkorově boku osobně, při chronologickém řazení událostí mi stejně nejvíc pomohly různé deníkové záznamy a poznámky.

Klíčovým se jeví právě rok 1964, kdy v Praze na výstavě Umělecké besedy Zdeněk Sýkora poprvé veřejnosti představil své struktury a kdy v jeho novém ateliéru v Lounech vznikaly ve spolupráci s matematikem Jaroslavem Blažkem první struktury s využitím počítače; rok 1964, kdy se v Praze konala první výstava skupiny Křižovatka (Sýkora vystavoval struktury, Fremund krajiny, Kolář evidentní básně, Malich objekty, Mirvald tušové kaňkáže), kdy v Lounech vystavoval Jiří Kolář a vznikla idea založit Galerii Benedikta Rejta, kdy se pro evropská muzea připravovalo několik přehlídek československého umění a bylo vybráno i dílo Sýkorovo, kdy začal pracovat na své habilitační přednášce o vztahu barvy a prostoru v současném umění, kdy poprvé vyrazil s Jiřím Kolářem a Karlem Malichem do Paříže (navštívili též Šímův ateliér) a kdy se zúčastnil setkání spisovatelů a výtvarných umělců v rakouském Alpbachu. Po letech izolace se otevíraly nové možnosti. V roce 1965 přijal pozvání do jugoslávského Záhřebu na třetí pokračování (z dnešního hlediska velmi) prestižní výstavy Nových tendencí v evropském__ umění. Dvě jeho struktury – obraz a plastika z roku 1963 – putovaly vlakem, zatímco Zdeněk Sýkora a jeho lounský přítel, malíř Vladislav Mirvald, vyrazili na dlouhou cestu autem. Máme v archivu mnoho záběrů z výletu, ale jen jednu fotografii z instalace. Z katalogu však víme, že právě zde se Sýkorova díla poprvé setkala například s Morelletovými. Tehdy však netušili, že si jednou budou tak blízcí nejen jako přátelé, ale i tvorbou. Zatímco Sýkora svým strukturám určoval přísná pravidla a objektivita pro něj znamenala co největší potlačení náhodných řešení, François Morellet byl už představitelem umění spojeného s náhodností. Poprvé také visela Sýkorova díla ve společnosti děl Martina, Pieneho, von Graevenitze, de Vriese, Böhma, Rileyové, Colomba, Vedovy, Boniese, Staudta, Gerstnera, s nimiž se později často potkávala na přehlídkách současného umění. Stejně určující pro Sýkorův vstup na mezinárodní uměleckou scénu byla účast na nevelké, ale přesto také velmi důležité výstavě – Konstruktivní tendence z Československa, která se konala v roce 1967 na půdě frankfurtské univerzity. Tu spoluorganizoval německý novinář, znalec umění a kurátor Hans-Peter Riese, který velmi dobře znal české prostředí i umělce (samozřejmě navštěvoval také Louny) a mnoho vykonal pro propagaci českého umění.

Účast na záhřebské a frankfurtské výstavě (samozřejmě i na dalších), ale zejména Sýkorův novátorský přínos v oblasti výzkumu struktur – využití počítače jako pomocného nástroje při jejich konstruování – mu otevřely dveře do dalších muzeí a soukromých galerií, hlavně v Německu. Do této doby spadají první kontakty s galeristy Heinzem Teuflem a Heidi Hoffmannovou. Všimli si ho první zahraniční sběratelé a také muzea zakoupila několik obrazů do svých sbírek, tiskly se první serigrafie. Zájem ze světa se prokazatelně odráží v narůstající korespondenci: nacházíme pozdravy a dopisy od nejrůznějších umělců (Domely, Frankeho, von Graevenitze, de Vriese, Maliny), pozvánky na sympozia a výstavy, mnoho žádostí o texty a fotografie, archivem benátského bienále je vyzván, aby napsal teze o své práci, zajímá se o něj mezinárodní časopis Leonardo. Jako zástupce Československa byl (spolu s Jiřím Kolářem a Milanem Dobešem) vybrán na Documentu 4 v Kasselu v roce 1968, což tehdy představovalo největší ocenění současného umělce. A následovaly další důležité výstavy. V roce 1969 znovu cestoval do Záhřebu na Tendence 4, tentokrát ale s Josefem Hlaváčkem, který měl na sympoziu přednášku. Vystavil zde počítačové struktury, jednu z nich záhřebské muzeum získalo do své sbírky. Obrazy obeslal dvě velmi důležitá bienále v Norimberku, konaly se výstavy v Paříži, Tokiu, Bradfordu, Avignonu a zásluhou Medy Mládkové výstavy grafiky v Oregonu a Washingtonu. Zejména záhřebské nové tendence však byly bohatou přehlídkou nejrůznějších názorů a postojů, představovaly nové trendy a koncepty, mezioborové souvislosti. Jejich nedílnou součástí byly přednášky, sympozia a diskuze umělců s matematiky, skladateli, spisovateli a vědci, přibyla jména dalších představitelů současného umění, mezi nimi též umění počítačového (o několik let později se znovu sejdou v Albu SDL). Ale co je nejdůležitější – těchto akcí se Zdeněk Sýkora mohl zúčastnit osobně a navázat přátelství, vyměnit zkušenosti, konfrontovat se s cizími názory. Rád cestoval a neměl žádné komunikační problémy, byl také dobře vybaven jazykově (uměl německy a francouzsky, učil se i anglicky, protože v té době získal Fordovo stipendium, v roce 1969 už na něj bohužel odjet nemohl). Trpělivě odpovídal na různé žádosti z celého světa, psal texty, jakési osobní manifesty, poskytl několik rozhovorů. Otázkou je, jak všechno mohl stihnout, protože zároveň pracoval na dvou velkých realizacích do architektury v Praze (na obkladu stěny v Jindřišské a větracích komínů na Letné), namaloval desítky struktur, a nesmíme zapomenout, že byl také vysokoškolským učitelem v Praze, stal se docentem. Každopádně se zdálo, že jeho kariéře mezinárodního umělce nic nestojí v cestě – byl zván, kladně hodnocen, vyzdvihován, ceněn. Zdeněk Sýkora se stal součástí vybrané společnosti.

Rokem 1969 však pro něj cesty do zahraničí na dlouhou dobu končí. Přesto však na něj ve světě nezapomněli a jeho díla se nadále objevovala na důležitých výstavách, ačkoli bylo obtížné je zapůjčit. Roku 1972 kanadský umělec, nakladatel a galerista Gilles Gheerbrant, který byl vydavatelem dnes již legendárního alba počítačového umění nazvaného Art ex Machina (1972), s textem nikoho menšího než Abrahama A. Molese, ve svém dopise zve Zdeňka Sýkoru k účasti na mezinárodní výstavě počítačového umění v Torontu, sponzorované kanadskou společností pro zpracování počítačových dat, a o rok později k účasti na projektu Album SDL (1973). Projekt iniciovala kanadská softwarová společnost a tisky nebyly určeny na prodej, ale jako dárky klientům firmy. Komise vybrala 9 umělců, pionýrů počítačového umění, z celého světa – Manuela Barbadilla, Hiroshiho Kawana, Kennetha C. Knowltona, Manfreda Mohra, George Neese, Johna Roye, Rogera Vildera, Edwarda Zajece. A Zdeňka Sýkoru. Součástí alba jsou nejen tisky uměleckých děl, ale i programy a matematické popisy postupů jednotlivých autorů. O této edici informoval i americký časopis Datamation, který měl tehdy náklad sto tisíc výtisků a četli ho počítačoví nadšenci po celém světě. Grafiky se měly podepisovat v Kanadě a firma hradila náklady s cestou. Asi nepřekvapí, že jediný Sýkora nemohl přijet a podepisoval album v Praze, kam galerista vyslal kurýra. V tomto albu se poprvé virtuálně setkal s Manfredem Mohrem, s nímž se osobně seznámil až v roce 1989 v Amsterodamu. Později jsme se vídali s ním i jeho ženou, matematičkou Estarose Wolfsonovou, v galerii Heinze Teufla v Mahlbergu. Manfred Mohr byl jedním z prvních umělců, který již v osmdesátých letech zatoužil po Sýkorově obrazu. Prostředníkem měl být již jmenovaný Gilles Gheerbrant. S ním jsme se poprvé setkali až roku 1988. Tehdy nám vyprávěl, že cestou z Vídně vystoupil z vlaku v Brně, aby si prohlédl pověstnou funkcionalistickou architekturu, a ke svému překvapení narazil na plakáty zvoucí na retrospektivu Zdeňka Sýkory v Domě umění. Z Brna potom spěchal do Loun. Tehdy začalo naše přátelství. V jeho osobě jsme měli dalšího posla dobrých zpráv, který nás propojoval s celým světem. Výměna obrazů s Manfredem Mohrem se sice nikdy neuskutečnila, ale naše vztahy zůstaly přátelské a plné obdivu a respektu. Manfred a Estarose nás také navštívili v Lounech, v údivu žasli nad výhledem z ateliéru na kopce Českého středohoří. Před pár lety jsme je seznámili s naším přítelem Miroslavem Velflem, který Mohrovými díly obohatil svoji sbírku konkrétního umění. Pro výstavu v Lounech jsme si z ní zapůjčili dva obrazy P-021/387 (1970-87) a P-411-D (1988), s typickým rukopisem tohoto autora, předního představitele počítačového umění.

Také nizozemský umělec Jan van Munster zatoužil po Sýkorově obrazu, konkrétně po Liniích č. 45 (1987), kterému jsme pracovně říkali Netopejr. A protože umělci si zpravidla díla svých kolegů nekupují, vyměnili jsme tento obraz za neon nazvaný Between plus and minus (1981), charakteristické dílo z periody, kdy umělcovým osobním tématem bylo napětí mezi plus a minus, mezi představou o teplém světle a chladem světla neonu, a jako vždy souviselo s jeho osobními parametry (zde konkrétně s výškou). Jak mi psal ve své reakci na fakt, že byl vybrán na tuto výstavu, mají linie čestné místo i v jeho novém domě. Známe se už přes dvacet let, seznámili jsme se v amsterodamské galerii Art Affairs. Majitelka této galerie Antoinette de Stigter sice není umělkyně, ale její roli v uměleckém životě Zdeňka Sýkory nelze nezmínit. Především ho v roce 1974 požádala, aby se zúčastnil sympozia v malém nizozemském městě Gorinchem, kde tehdy vedla soukromé kulturní centrum. Cílem této akce bylo „ přemostit propast mezi obyvateli a uměním prostřednictvím intenzivní a přímé konfrontace s výtvarným uměním ve známém prostředí“. Bylo vyzváno 16 umělců z celé Evropy – Kenneth Martin, François Morellet, Ad de Keijzer, Marinus Boezem, Ad Dekkers, Karl Prantl, Ewerdt Hilgemann, Getulio Alviani, Ryszard Winiarski, Panamarenko, Kees Franse, Christian Megert, Lev Nusberg, Uli Pohl, Herman de Vries a Zdeněk Sýkora, aby vytvořili návrh do veřejného prostoru tohoto města. Měli se na místě osobně zúčastnit realizace, na níž se sponzorsky podílely místní firmy. Zdeněk Sýkora opět nemohl opustit vlast, kolegové z katedry se obávali, že by pak negativně ovlivňoval studenty. Podle jeho návrhu zaslaného poštou však vzniklo dláždění při vstupu do pěší zóny v roce 1974 (restaurováno a přemístěno na jiné místo v roce 2005). Bonusem celé akce byl katalog a také album grafik sdružující práce od všech autorů, nazvané jednoduše Symposion Gorinchem (1975). Také toto album nemohl Sýkora převzít a podepsat na místě, do Prahy ho musel přivézt tajemník nadace sympozia a nizozemský tenista Siebe Huizinga, který tu byl na turnaji. Antoinette de Stigter byla tvorbou Zdeňka Sýkory tak nadšená, že mu hned v roce 1977 nabídla výstavu v Kunstcentru Badhuis. Ale podmínky Art Centra, které tehdy mělo na vývoz umění monopol, byly pro ni zcela neúnosné. Přesto se nevzdala a v roce 1978 se vydala do Československa (prý prvním letadlem po obnovení letů do Prahy), aby Zdeňka Sýkoru navštívila v jeho ateliéru. Byla tak první z galeristů, kdo na vlastní oči viděl linie (první vznikly 1973) – byly vizuálně diametrálně odlišné od struktur a vznikaly úplně jinou metodou, na principu náhodnosti. Jak později poznamenala, “byla překvapena pracemi, které v maximální izolaci a s uchvacující koncentrací realizoval rok za rokem“. Zdeněk Sýkora se bohužel nemohl zúčastnit ani této vůbec první a navíc samostatné výstavy svých linií (1979), protože byl ještě zaměstnán na fakultě v Praze a kolegové názor nezměnili. Výstava měla úspěch, také linie si získaly obdivovatele. A začaly žít svým životem: často cestovaly, nejprve do Švýcarska, později například do Muzea Josefa Alberse v Bottropu, do Galerie Heinz Teufel a Art Affairs a v roce 2005 až do Centre Pompidou v Paříži a do Muzea moderny v Salcburku. Při slavnostním předávání prestižní Ceny Herberta Boeckla za celoživotní dílo v salcburském muzeu se jejich příběh jako by uzavřel: rakouský sběratel a znalec umění Dieter Bogner při svém laudatiu vzpomínal, jak kdysi v roce 1979 na cestě do Rotterdamu s manželkou Gertraud vlastně náhodou odbočili do Gorinchem (jinak byli pravidelnými návštěvníky Gorinchemu) a tam poprvé uviděli Sýkorovy linie. Hned se zamilovali a brzy si jeden obraz koupili. Dnes je ve sbírce Muzea moderního umění (MUMOK) ve Vídni.

Ale ta první cesta linií vedla po Nizozemsku do švýcarského Neuchâtelu, do Galerie Média k jejímu majiteli, nakladateli a tiskaři v jedné osobě, k Marcu Hostettlerovi. Byl proslulý především svou edicí – vydával serigrafie mnoha autorům, mimo jiné i švýcarským klasikům Maxi Billovi a Richardu Paulu Lohsemu, a on byl samozřejmě zprostředkovatelem Sýkorových krátkých setkání s nimi. A vydal také několik grafických listů britskému umělci Kennethu Martinovi, jehož linie mají tolik společného s těmi Sýkorovými. Také Martin pracoval se systémem, také on přiděloval barvám a směrům čísla. Projevil velký zájem o Sýkorovo dílo, byli jsme pozváni do Londýna. Naše setkání se bohužel již neuskutečnilo, ale ve sbírce máme dvě krásné serigrafie Pier and Ocean a Venice (obě 1980), v nichž autor „odtajnil“ svůj systém a které dokazují blízkost myšlení obou umělců. Ze soukromé sbírky jsme si ještě zapůjčili olej nazvaný Chance, order, change 4 (1978), který je výsledkem právě takového hledání, jaké je ukázáno v serigrafiích. V roce 1980 vydal Marc Hostettler první grafické album také Zdeňku Sýkorovi a rok poté zařadil jeho linie do velmi důležité čtyřdílné výstavy nazvané Cycle Média, kde se ocitly vedle obrazů Billových či Morelletových. Vše je dokumentováno v nádherném katalogu. Galerista odvážně vsadil na Sýkoru také na veletrhu umění v Basileji a vystavil linie ve one-man show. Později inicioval jeho samostatnou výstavu v muzeu v Chambéry. To už se časy měnily: Zdeněk Sýkora ve svých šedesáti uprostřed semestru odešel do důchodu, za rok mu bylo povoleno vycestovat. Návrat mezi evropské umělce byl radostný a přinesl setkání se starými známými a také nová přátelství. Z první cesty v roce 1981 se vrátil plný optimismu a sebevědomí, protože se na vlastní oči mohl přesvědčit, že jeho dílo v sousedství autorů, kterých si tak vážil, obstálo, a dokonce se mu dostalo uznání od několika kritiků slavných jmen. Do tvorby dalších linií se pak vrhl s velkým zápalem, zájem a uznání ho motivovaly.

Respekt a obdiv stály také za pozváním od Françoise Morelleta do jeho krásného domu v rodném Cholet v roce 1983. Ráda vzpomínám na toto první setkání, na jejich pohostinnost a upřímný zájem, na veselého a pozorného Françoise a jeho manželku Danielle, která se mi stala vzorem ve spolupráci s manželem a jejíž archiv mě přímo nadchl. A také na jejich syna Frédérika – od něj jsme dostali desky s minimalistickou hudbou Steva Reicha a Philipa Glasse. François nám ukázal svůj ateliér, tehdy měl zrovna období, které nazýval geometree. Oba umělce spojoval nejen názor na umění, ale i humor a životní optimismus, velmi se sblížili. A přestože jsme se poté nevídali tak často, byl náš vztah intenzivní. Pokud nemohli na nějakou vernisáž osobně, vždycky jsme v poště našli pozdrav či blahopřání. Také nás navštívili v Lounech. I oni byli uchváceni krajinou, střechami chrámu, ale samozřejmě také Sýkorovými obrazy. A byl to François, kdo požádal o výměnu. Díky tomu máme možnost vystavit v Lounech jeho dílo s překrásným názvem Tableau incliné à 15° avec 4 droites de néon dont 3 sont parallèles à ses côté et une parallèle au sol (1993) a on se zase nechává fotografovat před naším obrazem Linie č. 73 (1990), kterému jsme říkali Zmrzlinář. Jako prémii jsme mu darovali rovnici pro výpočet jednotlivých bodů oblouku, protože i on se ve svém díle zabýval zakřivenými liniemi. O mnoho let později François Morellet formuloval své pocity v dopise francouzskému velvyslanci a požádal ho, aby jej přečetl při rozloučení se Zdeňkem Sýkorou v Museu Kampa 20. července 2011: „Nepřestává mě udivovat, že již řadu let předtím, než jsme se potkali, jsme se každý sám ve svém zapadlém městečku, on v Lounech a já v Cholet, s velkým zápalem snažili nalézt způsob, jak získat odstup od svých děl. Na rozdíl od nekonečnosti umělců, jejichž díla jsou odrazem jejich „„hlubokého já““, se ta naše mohla rozvíjet prakticky nezávisle na nás. Byl to postoj odvážný a komerčně značně sebevražedný. Naštěstí jsme měli přátelsky nakloněné galerie, jako byla Art Affairs v Amsterodamu a Média v Neuchâtelu. Obě nás bránily a často spojovaly. Jsem dnes velice smutný a dojatý nad ztrátou tak pozoruhodného spoluviníka…“

Na začátku znovuobjevení a úspěchu díla Zdeňka Sýkory v německém prostředí byl paradoxně také švýcarský galerista Marc Hostettler. Jeho víra v Sýkorovu sílu nakazila i ředitele Muzea Josefa Alberse v Bottropu, Ulricha Schumachera, který se roku 1986 rozhodl uspořádat mu velkou retrospektivní výstavu. Ta jednoznačně přesvědčila, že Sýkora stále patří do vybrané společnosti. A protože druhá polovina osmdesátých let je charakteristická postupným uvolňováním politických poměrů a obnovováním starých kontaktů, dostává Zdeněk Sýkora znovu mnoho nabídek na výstavy, účast na sympoziích, vydávání serigrafií, pozvání na cesty. A od devadesátých let prožívá své úspěchy naplno (znovu bychom mohli jmenovat významná evropská muzea, například v Paříži, Vídni, Berlíně, Norimberku, Barceloně, Mönchengladbachu, Ludwigshafenu atd.). Jako jeho galerista se začíná stále více prosazovat Heinz Teufel, který se v roce 1987 znovu objevil v Praze a nabídl mu spolupráci: byl připraven Sýkoru zastupovat a hájit jeho zájmy na evropském trhu umění. Z galeristy, který si v roce 1966 v Koblenzi otevřel malou galerii orientovanou na konkrétní a konstruktivní umění, kde mimo jiné vystavil také Miloše Urbáska a Jana Kubíčka, se za dvacet let stal vlivný galerista v Kolíně nad Rýnem a jeho výstavy udávaly tón v této oblasti umění. Mezi jinými vystavoval i klasiky konkrétního umění, jako byli Josef Albers, Max Bill, Richard Paul Lohse, Mario Nigro, Camille Graeser, Aurélie Nemoursová, Jo Delahaut, Max Mahlmann a Gudrun Piperová, ale také umělce mladší generace, například Bridget Rileyovou, Heijo Hangena, Wilhelma Müllera, Boba Boniese, Hansjörga Glattfeldra, Andrease Brandta, Manfreda Mohra, Horsta Bartniga, Christopha Freimanna a od roku 1988 také Zdeňka Sýkoru. Ke třicátým narozeninám galerie a šedesátým galeristovým se osm umělců z jeho „stáje“ rozhodlo vydat grafické album Zum 60. Geburtstag Heinz Teufel (1996) jako poděkování za jeho práci a angažovanost, ale stejně tak za jeho nakažlivou vitalitu a radost ze života, kterými ovlivňoval návštěvníky pověstných vernisáží, jež byly nejen nabídkou vysoké kvality umění, ale i kulturním zážitkem pro gurmány. Také Heinz se svou ženou Anette pobývali mnohokrát v Lounech, dokonce tady chtěli založit pobočku své galerie a vytvořit mezinárodní centrum pro moderní hudbu a výtvarné umění. Začátek devadesátých let však vizionářům v oblasti umění nepřál, a tak tato galerie vznikla v Drážďanech. Škoda, Louny se mohly stát (v ideální kombinaci s Galerií Benedikta Rejta, zaměřenou již od šedesátých let na konstruktivní tendence) jedním z míst, kam by se příznivci umění rádi vraceli. Heinz Teufel byl velký bojovník a jen tak své sny nevzdával a neopouštěl ho ani humor a elán, přestože věděl, že trpí vážnou chorobou. Byl ten typ, který dovedl své plány dotahovat do konce, byl precizní, záleželo mu na každém detailu, mnoho pro své umělce udělal a mnoho jsme se od něj naučili. V roce 2006 ještě stačil natočit dokument o své galerii a svých čtyřech umělcích. Louny v něm hrají důležitou roli, protože i Heinz Teufel věděl, jak bylo pro Zdeňka Sýkoru důležité, odkud pochází.

A jak se tedy umělec z malého českého města dostane do vybrané (mezinárodní) společnosti? Především musí mít co sdělit a být tím vášnivě zaujatý, musí pracovat, věřit si. Nesmí se bát vystoupit se svým dílem na veřejnosti, obhajovat své myšlenky, třeba proti všem. A potom je důležité mít štěstí na lidi. Pokud jeho umění osloví někoho, kdo za ním bude stát, kdo vynaloží energii k jeho propojení s dalšími umělci i obdivovateli, kdo dokáže nakazit spřízněné duše, má vyhráno. Ačkoli v minulém století neexistoval facebook, sdíleli lidé stejné hodnoty, vzájemně si pomáhali a propagovali díla svých přátel. Zdeněk Sýkora byl dost odvážný i originální, pilný a přátelský, ale také měl štěstí na takové lidi. Jeho dílo se tak stalo samozřejmou součástí mezinárodní společnosti.