texty o zs
Zdeněk Sýkora pracuje ve svém díle již řadu let s vizuální podobou struktury a náhodnosti.
Nejprve se tyto rysy objevují ve strukturálním období v 60. letech. Obrazová plocha je tvořena kombinacemi elementů stejného rozměru. Její podobu Zdeněk Sýkora nejprve volí intuitivně. Později je pro zadaná pravidla a výchozí podmínky vyhledána pomocí počítačového programu struktura, která jim vyhovuje. Ve strukturách z tohoto období je obsaženo působení vyjadřovacích nástrojů člověka. Jednotlivé elementy jako prvky zkonstruovaného jazyka jsou umisťovány v pevném rastru, daném jejich vlastnostmi. Jsou charakteristické pevnou velikostí a pravidelností obrysu. I jejich vnitřní rozčlenění je dáno základními geometrickými obrazci, trojúhelníkem, pravoúhelníkem, kruhem a jejich částmi. Výsledná nepravidelnost struktury celku je vnímána přes mikrostrukturu elementů.
Tento význam dialogu celku a stavebních prvků je v dalších pracích Zdeňka Sýkory postupně rušen. Elementy se zvětšují (v liniových malbách mizí úplně a zůstává makrostruktura křivek). Postupně je též rušen dojem omezenosti výpovědi na obrazovou plochu. Je zrušena závislost os a hranic plátna na osách a hranicích elementů jejich vzájemným nakloněním v šikmém úhlu. Elementy překračující okraje plochy obrazu.
To, co je podstatné, se neodehrává v rámci hranic plátna, ale v celém prostoru. Plátno je pouze výřezem tohoto světa. V liniových malbách mizí kombinatorická povaha a je nahrazena volným pohybem čar. První malby ještě nesou stopy rastru předchozích struktur, ale velmi rychle se jich zbavují. Linie jsou definovány pomocí náhodně generovaných čísel – parametrů tečen za dodržení omezujících podmínek (pro počet možných směrů a pravděpodobnost jednotlivých směrů, barevné škály, délky běhu v jednom směru). Omezující podmínky, které mají vliv na celkový vzhled obrazu, volí Sýkora intuitivně na základě zkušeností s předchozími realizacemi.
Náhodnost je zde užita konstruktivně jako způsob výběru jedné z možných variant vyhovujících stanoveným pravidlům. Zároveň zaručuje, že při realizaci nebudou do díla vneseny jiné vlivy než zadaná pravidla.
Užití náhody jako prostředku zkoumání a vytváření možných variant je fascinující jak v umění, tak ve vědě. Je nástrojem ke zmapování pole neznáma, je prostředkem, jak se zbavit zátěže předchozího uvažování, paměti.
Fenomén náhodnosti v tvorbě Zdeňka Sýkory je nejen analogií dobrodružství teoretického poznání a hranic deterministické exaktnosti, ale i otevřenosti a možnosti být vždy znovu a znovu překvapen děním světa, možnosti hrát v něm aktivní roli. Tak jak říká J. Cage o své hudbě: „For each of these works I look for something I haven´t yet found. My favorite music is the music I haven´t yet heard. I don´t hear the music I write. I write in order to hear the music I haven´t heard.“ („Pro každé z těchto děl hledám něco, co jsem ještě nenalezl. Moje oblíbená hudba je ta, kterou jsem ještě neslyšel. Neslyším hudbu, kterou píšu. Píši, abych slyšel hudbu, kterou jsem ještě neslyšel.“)